Čtyři dny před odjezdem se prostě nedalo svítit. Museli jsme přece v Rumunsku něco jíst. Řešení: „BRUTÁLNÍ NÁKUP V HYPERTESCU“. Nestyděli jsme se utratit něco přes 3000 Kč, vesměs za sušené „dobroty“ od Vitany, když ovšem pominu nezbytné Zory (nugátové), které mají svůj skoro až ideový význam.
Po návratu z nákupu jsme vše „přebalili“ z nepraktických kýčovitých obalů, a nahradili je praktickými originálními mikrotenovými pytlíky.
Taky to znáte, když se někam hrozně těšíte a nemůžete se dočkat…?
pohoda
pohoda
už ne pohoda
(-) první vlak do Prahy nám ujel
(+) další jel za 5 minut
Ve 23.00 jsme konečně nastoupili do vlaku R375 Pannonia, vagon 368, kupé 4, lehátka 41,resp. 42. Před odjezdem se nás ještě nějaká japonka ptá na cestu do Budapešti a ve 23.32 se vlak pohnul.
si dáváme do nosu: gulášovka, pivečko (12°Budvar) a cigárko Co je nejhorší, že když si chce člověk na chvilku zdřímnout, vždycky se někde v okolí najde dotyčný ( v našem případě „dotyčný důchodci“), který mu to totálně pokurví
nás vzbudil slovenskej pasák, o 3 hodiny později to byl zase jinej otrava
stojíme na maďarských hranicích, tak si dáváme čaj a cigárko. Po osmý jsme v Budapešti. Skoro celý vagón je prázdný (cca 8 lidí). Maďarsko je nudný, samý pole, samá rovina, nic k vidění
dojel vlak na Rumunské hranice. K naší smůle jsme tu už 20 minut a venku je 35° ve stínu. V jednu si dáváme pivo, jinak je pořád nuda a neskutečný vedro.
si přeřizujeme čas, takže nám ta následující hodinka pěkně utekla.
- kůň
- Vaz
- DACIA
Na silnicích snad nic jinýho neuvidíte (samozřejmě Dacia).
Všude je neskutečnej bordel a všichni jsou dost v pohodě!
vlečeme se jako s hnojem a je pořád hrozný vedro.
konečně přijíždíme do Alba Iulia, jsme tu skoro přesně, co je to hodina a půl? Vlak do Sibiu odjíždí v 19.01, tak jdem vyměnit k taxikáři prvních 10 Euro, za ně dostáváme 320 000 Lei. Pak se s ním svezem do směnárny=> 50Euro=1 600 000 Lei. Za cestu si účtoval 30 000 Lei (5km). Lístky se nám naštěstí podařilo koupit, tak jsme mohli „vklidu“ odjet do Sibiu.
Jeli jsme rychlostí 40-50 km/h. Nastoupili jsme do prázdného vagónu, průvodčí nám oznámil, že jsme v první třídě a vykázal nás do druhé. První třída vypadala jako naše čtvrtá a druhá jako dobytčák :-). Cesta 80km trvala dvě a půl hodiny. Dveře vagónů se v Rumunsku nezavírají, protože to nejde.
jsme podle průvodce našli úhledný penzion, zaplatili jsme 500 000 Lei za 2 lůžkový pokoj, dali jsme si sprchu a šli jsme spát.
„Jů, to už je ráno? A je pod mrakem!“, takhle to snad nikdo neřek’, ale pod mrakem opravdu bylo.
jsme se probudili,
jsme opustili penzion. Míříme na nádraží.
odjíždí vlak do Talmaciu. Jakmile jsme sem dorazili, začali jsme vyzvídat, jak se dostat do Sebesu de Sus – pěšky daleko, vlak jede za dlouho, taxi nemají malé vesnice.
Stojíme na výpadovce a stopujeme. Nejdřív nám zastavil Ital, ale půjčili jsme mu mapu, on zjistil, že jede špatně, tak nás nevzal.
Odcházíme do vesnice (ještě asi 3 km) po prašné cestě v hrozném vedru.
V Sebesu de Sus dorážíme ke studni, po osvěžení pokračujem dál nekonečnou vesnicí, na jejímž konci je spásná hospoda. Kupujeme dva litry Extase coly (1700 Lei). Po vypití vyrážíme dál. Jdeme po značkách (červený trojúhelník). Cestou potkáváme dvě krásný rumunky s krásnými zadečky. Proti plánu zůstáváme další dva dny v jejich skromné chatrči, kde žijí jen ony a jejich vetchý děd,
neboť jsou obě sirotky. (ha, ha, kdo nechce, nemusí věřit).
se doplazíme k potoku, kde provádíme oživování mrtvol (nás) ve studeném horském potoku. Vaříme oběd (guláš), začíná se zatahovat, balíme, vyrážíme dál. V 18.30 dorážíme na poslední rovný plac nad potokem, dál už jsou jen strmé skály a úzká cestička. Stavíme stan a začíná pršet. Vaříme rýži za deště, pak následuje osvěžující koupel v ledovém potoku.
dopisujeme deník, jdeme se vyčurat, pomodlit (medvědi) a spát. Pro dnešek to stačilo, ne?
Jů, ráno. V 7.02 budíček.
Následuje snídaně a balení. V 9.13 odcházíme směr Cabana Suru.
pod cab. Suru jsme narazili na ovčácké psy, kteří se tvářili dost zlostně a štěkali. Naneštěstí pro ně tam také byli bačové, kteří vypadali docela solidně a dokonce nás zavedli k potoku, kde jsme se osvěžili a mohli pokračovat dál.
potkáváme tu tři Holanďany (o nich později) a je tu zajímavá rodinka starající se o cabanu a turisty. Vaří nám čaj, kafe, rýži se špekem, Jsou velice příjemní a hovorní. Dostal jsem přezdívku „Apostol Luka“. Po občerstvení a „hovoru“ jsme jim dali kafe a sušenky, oni nám dali kilo kukuřičný mouky (50 000 Lei). V 11.40 odcházíme dál na horu, po druhé hodině dorážíme do sedla Suru, kde jíme.
nejprve jsme museli zpátky z kopce daleko pro vodu a při zpáteční cestě jsme se totálně vyčerpali a padali na zem hladoví a zesláblí. (Michal jedl z nouze dokonce i nějakou trávu!)
Dále pokračujeme směrem na vf. Budislavu a Lakul Avrig, zde se utábořujeme, koupeme, večeříme a odpočíváme. Se Startkou v ruce se kocháme výhledem do údolí.
Lukáš se vytáhl. Jeden Holanďan se zasek’ nad strženou cestou a nemůže se pohnout. Lukáš na něj něco křičí lámanou angličtinou a když se nehýbe, sundavá si batoh a jde mu pomoct. Nandavá si jeho batoh a pomáhá mu slézt dolů. Myslim, že si oddechli oba dva.
si dáváme pauzu na oběd(bramborová kaše). Za husté mlhy přecházíme na vrchol Serbota. Přepadla nás první bouřka na Fagaraši.
Michal našel pod vrcholem dva malé kusy letadla a chce je vzít s sebou.
Zde zjišťujeme, že v tomto počasí nelze přejít vrchol Negoiu. Totálně promočení scházíme až na Cabanu Negoiu, úplně unavení brutálním sestupem se ubytováváme (135 000 Lei/osobu), dáme sprchu a večeři. Konečně po dlouhý době maso (kuře-kaše a’la česnek). Je 18.00, sedíme na balkóně, popíjíme pivko a koho nevidíme? V ruce hůl, přes rameno uzlíček, záplatované, ale čisté šaty. Není to pocestný? Je to pocestný. Nebyl to pocestný, ale ty tři Holanďani. Jdeme dolů na pivko a salát, zakecáme se a pijem jedno za druhym. V půl jedný se vracíme na pokoj a vaříme čokoládu. Jdem spát (docele nalitý).
Probouzíme se až v půl dvanácté. Děláme si lehkou snídani. Kakao, sušenky, polívka.
Ve 12.50 sedíme s Michalem na balkóně, kouříme cigára a kocháme se výhledem na hory. V tom začíná exhibice Holanďana Florise na lavičce, houpačce a zábradlí, kde cvičí všelijaké nemožné cviky. Pak bere do rukou kameny a posiluje bicepsy (fuj).
Nahoře na horách se před druhou začíná zatahovat. Odcházíme na oběd (kuře-kaše a’la bylinky). Ve tři po obědě začínáme balit a v 16.00 vyrážíme do hor směrem k jezeru Lakul Caltun u vrcholu Negoiu. Po 2,5 hodinovém výstupu se dostáváme k přechodu sedla Strunga…Ciobanului. Cestou potkáváme chlapce z Hradce. Přechod sedla byl trochu náročný, není zrovna příjemný, když se musíte cestou držet řetězů (s krosnou na zádech) a to jsme krosny na druhé straně museli spouštět po lanech.
stále ještě jdeme. Jezero je dál, než jsme počítali. Když se začíná stmívat, hledáme místo pro stan, ale je to dost náročné. V dálce vidíme turisty mířící k jezeru. V deset nacházíme konečně bezva místo (viz foto), tak začínáme stavět stan. Už je tma. Nad námi jsou vidět světla. Po chvíli na nás začnou volat: „Are you O.K.? Don’t you have any problem?“ Odpovídáme, že jsme v pohodě. Byla to horská služba od jezera. Některý turisti nás asi viděli cestou a bylo jim divný, že jsme nedorazili na chatu. (to je dojemný)
vaříme večeři. Kakao, čínská polívka, chleba. Dáváme si půlnoční cigaretu (23.10) a kocháme se nádherným pohledem na hvězdy a hory v dáli.
Následuje řada dalších věcí, který už snad ani nemusim popisovat. Po zbalení (10.35) jdeme k jezeru Caltun a zjišťujeme, že jsme ten kousek večer taky už mohli dojít. U jezera (11.15) se bavíme se členem horské služby, která nás předešlé noci tak obětavě hledala.
pokračujeme přes vf. Laitel (2390m). Zde nás otravuje hejno „zasranejch“ berušek. V sedle potkáváme skupinu brňáků. Jedna z holek si zvrkla kotník, tak jí dáváme první pomoc (formou mastičky Dolgit).
Postavili tu svoje stany – bezva. Vypadá to tu jako ve velkým kempu. Navíc přichází ještě dvě skupiny turistů. Rumuni, Češi.
Začíná být docela zima, profukuje tu.
Jdeme spát, je mi nějak divně.
začíná brutální bouřka, takže nemůžeme spát. Nad námi to hřmí a déšť
bubnuje do stanu. V půl třetí se to nějak utišuje, takže konečně usínáme.
Vstáváme do krásného slunného rána. Kolem stanu se pasou ovečky (hodně, hodně moc).
Cesta jde poněkud ztuha, protože už jsme přeci jen trochu unavení.
dorážíme k trochu nebezpečnějšímu místu, kde jsou řetězy. Žádné problémy ale nejsou. Ve 13.30 dorážíme do sedla. Je tu bača, který tu čeká, aby koupil nějaké cigarety. Dáváme mu krabičku Startek a zapalovač. Je šťastný a nabízí nám za to ovčí sýr. Jenže ho nemáme kam dát, tak jen ochutnáváme. Je opravdu vynikající. V 15.50 příchod k jezeru.
Protože se začínají stahovat mraky a fouká studený vítr, rozbíjíme stan a zůstáváme zde.
Michal dostal sračku. Lidi napravo, lidi nalevo, nemá kam jít (srát).
Po hodině přicházejí šumperáci a taky tu zůstávají. Půl hodiny nato přichází Rumuni s igelitkama a spacákama styl deka (70. Léta - molitan).
začíná pršet, tak zalejzáme do stanu. Michal ho totálně zamořil zevnitř.
, mraky jsou všude kolem nás, asi jdeme sp(r)át.
se probouzíme rachotem Rumunů, kteří stěhují stan typ Baumax (600 Kč). My už taky ležíme v malém rybníčku, ale zatím nepropadáme panice, poněvadž víme, že máme super (malý) stan…Bouřka nadále pokračuje v nelítostném tempu přídělu deště, náš rybníček se pomalu, ale jistě zvětšuje a jeho hloubka nadále roste. Máme vodní postel.
se probouzíme a zjišťujeme, že jsme už 10 čísel pod vodou, nicméně podlážka stále drží, neprosakuje. Pro jistotu však začínáme stěhovat. V husté mlze a silném větru (jde to fakt výborně) hledáme nové vhodné místo pro náš stan. Nacházíme a zároveň se ztrácíme v husté mlze. Nakonec jsme se však zase našli a dopadlo to dobře, ovšem až na chleba, který se úplně rozmočil. Po znovupostavení obydlí dáváme cígo a zjišťujeme, že se kolem nás potuluje pes. Naštěstí se však bojí, a tak ho v 1.30 šťastně zaháníme. Konečně jdeme spát, teď už snad v pohodě.
Ještě před budíčkem nás probouzí prudký nárazový vítr. Stan se klátí ze strany na stranu. Celé dopoledne zůstává stejné, proto zde zůstáváme. Nuda, nuda, nuda. Vaříme, je to na hovno.
počasí se konečně umoudřilo. Mlha zmizela, občas vyleze i sluníčko. Nad námi se však stále honí mraky, už z nich ale asi nic nebude. Vítr slabě studeně
fouká.
Tady u jezera je to jako na Václaváku. Prochází tu výpravy a pozorují nás jak nějaký exoty. My máme občas taky na co koukat. Procházejí tu taky pěkný slečny nebo před naším stanem vaří a vystrkují na nás pěkné prdelky. Šumperáci mají s sebou také pěkné kočičky a občas se dáme do řeči. A asi to u mí zůstane. Šumperačky odešly do blízké cabany na výzvědy.
Michal dělá pokusy s kukuřičnou moukou. Snaží se upéct si placky na víčku na plynovém vařiči. Po čase se mu to daří.
Z nudy zlezl všechny okolní kopce (jezera).
Já zase jenom vařím polívky, čaj, pudink,… K večeři si dáme špagety se sýrovou omáčkou, už se moc těším.
Přišla rumunská rodinka a staví igelitový iglú ( z igelitových obalů) a nějak se do toho zamotávají. Šumperačky přišly z výzvěd. Copak nám asi přinesly? Zatím nevíme…NIC!
Začínáme vařit špagety a co myslíte, že přišlo? Déšť, co jinýho.
(18.30) Zkurvenej rumunsko-fagarašskej déšť, mlha a vítr.
Po čase usínáme.
Probouzíme se ráno v osm. Už neprší, rozhodujeme se, co dál. Než se stačíme rozhodnout a nasnídat, začíná znovu pršet.
přestává, tak konečně vyrážíme dál směrem na Moldoveanu. Po 10 minutách zase začíná lejt a foukat studený vítr, ale nás už nezastaví. Po třech hodinách se dostáváme pod Moldoveanu, počasí
se umoudřilo. Zahajujeme náročný výstup.
zahajujeme (náročný – chčije) sestup do údolí. Je to strastiplná cesta. Dlouhý a prudký sestup nás snad úplně oddělá. U bači měníme cigarety a poslední sladkosti a vitamíny za pravou brynzu. Pokračujeme v sestupu.
nemůžeme najít žádné pořádné místo ke spaní, tak se rozhodujeme, že dojdem až do Viktorie, kde snad bude hotel. (19.30)
Cestou po místní komunikaci narážíme na dobrého člověka. Je to Belgičan. Odváží nás až do Viktorie, kde hledá hotel a ptá se na autobus nebo na vlak do Brašova. Odváží nás k hotelu. Samaritán.
Hotel je na nás moc drahý. Dáváme si pivo a odcházíme na autobus. Odjíždí až ve 23.20.
Když je člověk totálně promočenej, musí se převlíct. V tu chvíli je jedno, že jsme na hlavní třídě, mokrý hadry musí dolů (striptýzek pro místní).
Chceme si koupit lístek do Brašova, ale je nesnesitelně drahý (226 000 Lei pro dva, rychlíkový příplatek je asi 300%. Obyčejný osobák, ale stojí 82 000 Lei 2 osoby). Nakonec neodjíždíme, čekáme na vlak do Fagaraše. Jede v 1.00, tak si ještě vaříme hrachovou polívku.
jsme ve Fagaraši, musíme čekat do 4.18 na vlak do Brašova, je tu nuda a zima. Je tu hromada lidí (na to, kolik je hodin), hlavně hromada rybářů. Ve 4.18 nasedáme na vlak – už bylo na čase. Usínáme a je nám zima. Vlak je dvoupatrový a nestojí za nic. Všude to profukuje a cesta trvá hrozně dlouho.
Rumunsky se řekne zapalovač BRIKETA nebo tak nějak.
přijíždíme do Brašova.
Už pomalu svítá. První dojem z nádraží je dobrý, ale ten druhý … jeto hrůza. Vycházíme před nádražní budovu a sháníme něco k jídlu. Je tu akorát fast food. Dáváme si párek v rohlíku. Je sice hnusnej, ale po celodenním hladovění to docela ujde. Měníme ještě 20 Euro za 610 000 Lei. U veksláka je horší kurz. Vlak jede až v 10.15, tak čekáme na perónu.
To čekání je děsný. Pomalu, ale jistě se sem začínají stahovat hrozný
existence. Čas utíká strašně pomalu.
Michal kupuje dva kartony Lucky Strike (400 Kč).
Vlak přijíždí ještě o 15 minut později. Teď akorát čekáme, jestli bude volné lehátkové kupé. Průvodčí vyskakuje z vlaku a skupuje ze stánků všechny L&Mka.
kupé je a zase ho máme jen sami pro sebe. Lehátka kupujeme za 26.40 Euro pro oba. Ve vagónu je jen 10 lidí, tak je pohoda. Kouřit můžem, kde se nám zachce.
Je tu jeden ukecanej cestující. Jede z Bulharska (je to ten důvod?).
Ve vlaku nejdřív uleháme a spíme asi 5 hodin. Pak dáváme polívku a zase spíme. Po probuzení sníme celou konzervu kosteleckých párků, co máme od průvodčího. Je to slast po dvanácti dnech sušené stravy.
,akorát pasáci furt otravují.
Asi půjdeme spát. Několikrát za noc nás probudí pasáci.
Je to nádhera být skoro doma.
za Berounem přichází průvodčí, kontroluje lístky a chce po nás příplatek 120 Kč, my už ale nemáme dost peněz, tak slevuje na 60 Kč.
Konečně DOMA.
