ATHENS podzim 2006
Příprava
Program ATHENS je co se týče přihlášení úžasně jednoduchá záležitost. Stačí projít jeden seznam předmětů, vybrat z něj jediný kurs, který vám vyhovuje a vyplnit internetovou přihlášku. Po vytištění a podpisu u proděkana a odevzdání na příslušném místě na rektorátu jedete. Ještě si můžete dojít pro příspěvek na cestu, který ač slušný, všechny náklady určitě nepokryje. Zkuste si zajít ještě k vašemu fakultnímu organizátorovi, jestli vám nemůže přispět něco navíc! Zařídit cestu, tedy koupit lístek na autobus nebo letenku je drobnost. Pokud chcete ušetřit, zapřemýšlejte o společné cestě autem, jak to udělalo několik mých kamarádů. Do Paříže jezdí z ČVUT spousta lidí. A když jede víc lidí pohromadě, tak to vyjde na finance příznivěji.
Den 0
Jak pravila vedoucí celého programu, Jenifer Molet: „ATHENS is all about human resistance.“ První den jde o odolnost více než později. Především o tu psychickou.
Každý začátek je těžký, cestování nevyjímaje, ani ATHENS nevyjímaje. Asi jsem byl poslední dobu hodně v pohodě. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by mě něco mohlo rozhodit. A vida. Stačilo vědomí, že jedu sám někam do tramtárie a všechno bylo jinak. Člověk jede sám, ač do prudké civilizace, tak přeci jen na neznámé místo, poprvé letí letadlem a nedejbože snad bude muset něco kváknout v jiném než rodném jazyce. Už třeba proto, aby v hotelu dostal kód od svých dveří a zajistil si tím nocleh. Fakt, že jsem těsně před odletem měnil barvy od bílé po zelenou, notně vyděsil moji slečnu, která mě doprovázela na letiště. Barva se ustálila kdesi za bezpečnostní kontrolou, když jsem se začal procházet po letišti a bavil se cenami v duty-free shopech. Nože i lahvičky s pitím jsem zvládl dát do velkého zavazadla, takže mé palubní zavazadlo bylo v pořádku a rám při bezpečnostní kontrole ani nepípnul.
Let do Paříže
Samotný let byla víceméně zábava. O pocitech můžeme mluvit o lehké extázi, když pilot při vzletu odbrzdí a člověk cítí sílu motorů, které ženou ocelového ptáka kupředu. A nebo při vzdušné zatáčce, kdy letadlo krájí svými křídly prostor. Opravdu impozantní. Leč krátké – 20 minut letadlo stoupá, 20 minut klesá a mezitím je tak půlhodinka pauzy nad mraky. To si můžete tak číst v zapadajícím slunci. Pokud máte nízkou oblačnost jako já, protože na zem neuvidíte. Jen mraky.
Napoprvé všechno trvá dlouho
Zapomeňte na to, že když přilétáte v 17:30, budete v 18:30 na hotelu. Sotva za tu dobu stihnete vyzvednout bagáž, najít metro a koupit lístek. A když při hledání hotelu zabloudíte jako já (ještě že jsem měl u sebe mapu), sebere to další čas. Rád bych věděl, jaktože člověk vždycky na neznámém místě spolehlivě vyrazí opačným směrem.
První noc
Při každé své cestě kamkoliv ověřuji zkušenost, že prví noc se člověk moc nevyspí. Ať kvůli nezvyku spát pod stanem (o letních dovolených), tak třeba kvůli spolubydlícím. A to i v případ, že s nimi není žádný problém. Ono sdílet s někým úplně neznámým manželskou postel, navíc když je to Ind, ač z Nizozemí (jako v mém případě), chce pevné nervy. To člověka napadají různé myšlenky. Většinou ho z nich vysvobodí únava a vyčerpání a jeden prostě usne.
Hotel
Formule 1 má několik zásadních nedostatků.
- zmiňovaná manželská postel
- žádný nábytek (nepočítám-li rohový pidistolek a jedinou židličku) – Taková polička na odkládání nejrůznějších věcí opravdu chybí.
- Chybí lednička na potraviny. V hotelu můžete za příplatek 3,90€ mít pouze snídani. Obědy ani večeře se nedělají.
- Chybí plotýnka na ohřátí vody na čaj.
Jinak mám ten hotel vlastně moc rád. Bez ironie, je mi sympatický ať dveřmi na kód, tak zmiňovanou snídaní, kterou lze koupit až ráno, kdy se rozhodnete, že si ji chcete dát (kompletní sladká snídaně, nutely, marmelády, přesnídávky, ale salám ani sýr budete hledat marně), tak cenami za ubytování 41€ za třílůžkový pokoj.
Den 1 – sobota
Památky, historie, zábava, lidé v Paříži
První den bylo na programu registrace, uvítání a procházka po Paříži. Do Paříže přijelo 250 studentů a v tomhle počtu všechno trvá dlouho. Registrace, bufet… takže všude stojíte fronty. A dělat bufet pro 250 lidí je docela náročné, takže jídla většinou nebývá moc. Takže nepodceňujte snídaně a určitě ji nevynechávejte jako já. Pořádně mi kručelo v břiše.
Co se týče hned prvního dne, budu opakovat vedoucí pařížského programu, kterou nesmírně štvalo, že se sdružují studenti stejné národnosti. Čím dřív se rozmluvíte cizí řečí, čím dřív si uděláte známé mezi studenty z jiných zemí, tím lepší pak budete mít následující týden a celý pobyt. Takže procházku po Paříži si nevybírejte podle toho, kam jdou vaši kamarádi, ale podle toho, kam se chcete podívat vy sami. Ideální je večer se s nimi pěkně opít v příjemné restauraci:-)
Jo a moc si od procházky neslibujte. Ti francouzští studenti jsou na některých místech poprvé v životě stejně jak vy a když po nich chcete vědět, co je to před vámi, tak se musí podívat do průvodce.
Den 2 – neděle
Památky, historie, zábava, lidé v Paříži - pokračování
Další den, kdy bylo na oficiálním programu poznávání Paříže a cizích kultur. Dopoledne jsme měli návštěvu Muzea moderního uměni v Centre Pompidou. To je taková ta avantgardní budova, která vypadá permanentně jako pod lešením, trčí z ní různé roury a eskalátory vedou venkem. Sám za sebe řeknu, že to má něco do sebe, líbí se mi to. Je to zvláštní a netradiční, ale má to kouzlo. Což se ovšem nedá říci o moderním umění. Prohlídku sekce o filmovém umění jsem příliš nepochopil. A teď nemluvím o jazyku, ale o té výstavě. Paní průvodkyně mluvila zřetelně a zapáleně, ale moderní umění není zrovna můj šálek kávy.
To individuální procházka s mým holandským spolubydličem a jeho kamarády byla o dost lepší. Přes Louvre jsme došli do Tuillerijských zahrad a pokračovali jsme přes Champs-Elysées k Vítěznému oblouku. Trvalo to docela dlouho, Paříž je sakra velká a od Louvru k oblouku jsou to dobré tři čtyři kilometry. Z oblouku je fajnový výhled a rozhodně ho doporučuji, ten výhled se mi líbil asi nejvíc ze všech výhledů, které jsem měl možnost uskutečnit. Částečně je to i tím, že to byl první a poslední výhled, kdy nám přálo počasí.
Protože jsme se zdrželi docela dlouho, pokračovali jsme přes Brasserii (taková běžná francouzská restaurace), kde jsme si dali sendvič (mimochodem bylo to takové kulaté rozpečené, nepamatuji si název, ale vynikající).
A pak už jsme šli na projížďku lodí po Seině. V sobotu při registraci jsme dostali lístek na Bateaux mouche. Projížďka parádní, je to jedním slovem krásné. Vidíte celou turistickou Paříž, zvlášť pohled z řeky na osvětlenou Eiffelovku je vůbec nejlepší pohled na ní. Loď jezdí velmi rychle, dokáže couvat a jezdit do boku. To jen technická vsuvka, která ohromila mě:-)
Po vystoupení z lodi jsme se seznámili s třemi českými studentkami a tedy jsme vyrazili na večeři do čínského bistra do čtvrti Bastilla. Dobře jsme se bavili, zvlášť při srovnávání kulturních odlišností jednotlivých národů. Holanďani byli naprosto konsternování informací, že v Praze jezdí MHD včas podle jízdního řádu a že v noci není problém dostat se domů tak do násobku času 1,5 oproti dnu. Líčili, jak v Rotterdamu je to zábava na čtyři hodiny. A část, kdy jsme se úplně nejvíc pobavili, bylo srovnáván, jak dělají zvířátka v jednotlivých jazycích. Tady jsou naše poznatky – kočka je mezinárodní a dělá všude mňau (jen se to jinak píše). Pes, osel a kráva jsou jedinečné. Ale vede prase – v Čechách chrochro, v Holandsku oing, oing. (Už si vzpomínám, jak jsme se k té debatě dostali! Holky se Holanďanům snažily vysvětlit, že pro Čechy je holandština takové chrochtání.)
Den 3 – pondělí
Pozor na cennosti
Začal mi kamarádovou zkušeností, kterému z pokoje zmizely peníze. Všechny, eura i české koruny. Asi někdo ze zaměstnanců hotelu. Měl s tím polízanici až do konce týdne. Nic se nevyřešilo, vedení hotelu na něj koukalo jako na zločince a blba, že si nedokáže ohlídat svoje peníze. A ani se nesnažili moc skrývat, že je jim na obtíž a že se ho chtějí co nejrychleji zbavit. Mně se naštěstí nic podobného nestalo, ale ponaučení z toho plyne, že se vyplatí peníze a cennosti nosit stále u sebe.
Ráno bylo zahájení ve škole, kde jsme měli kurzy.
Kurz (TA7 – Propulsion éolienne)
Od začátku vypadá OK. Ač ve francouzštině, tak je velmi dobře rozumět. Už proto, že se jedná čistě o technický předmět, kde na pět slov je jeden obrázek. Člověk si tak hodně domyslí. Na kurzu mě příjemně překvapilo, že co se týče přístupu k technickému problému, tak je to úplně stejné jako v Čechách při konstrukci letadel. Na plachetnici se objeví nějaké síly a momenty, které je třeba vyvážit. Z toho vyleze jakýsi průběh odporu a poháněcí síly na rychlosti, ze kterého se určí maximální rychlost při zvolené konfiguraci. Je třeba vzít v úvahu dynamické vlastnosti, technologii výroby lodi a použitý materiál a dát to dohromady. Čisté technické řešení. Kurz sestával z dopoledních přednášek a odpoledních cvičení. Dvě odpoledne byla volná, což bylo velmi příjemné. Člověk se může věnovat procházkám po městě a návštěvám muzeí. To jsme seděli na počítači v počítačové učebně a v excelu tvořili výpočet výkonu lodi. Podle pokynů učitele, který nám byl celé odpoledne v učebně k dispozici. Jenom zakončení kurzu proběhlo tak nějak do ztracena. Já měl představu, že poslední den ho zakončíme a tím to pro nás skončí. Místo toho nám učitel v pátek odpoledne napsal mailovou adresu, na kterou mu máme zaslat report s výsledky našeho modelu, sdělil, jak si to představuje, popřál pěkný den a odešel. Takže ještě po návratu domů člověk musí tvořit report. A ve francouzštině, nic jednoduchého.
Tím, že jsem si vybral kurz ve francouzštině, jsem ho měl jiný než kamarádi, kteří ho měli v angličtině. Přeci jen tolik lidí francouzsky neumí, takže jsme byli jen dva, já a jedna Portugalka, kteří si kurz zapsali. Ostatních patnáct studentů byli domácí Francouzi, přímo z ENSTA, kde je studijní program „stavitelství lodí“. Proto se jim kurz hodil do krámu, proto jich tam bylo tolik.
Problém 1 – počítače
Hned první den jsem se zajímal, jestli se dostanu na internet. Přeci jen člověk chce být ve styku s domovem, alespoň přes počítač. První den nám spolužáci doporučili knihovnu, kde vše fungovalo bez potíží. Druhý den jsme pak kvůli našemu kurzu, který předpokládal práci na počítači, vyfasovali vlastní přístupové jméno a heslo, čímž se problém vyřešil.
Problém 2 – kantýna a jídlo
Jídlo je jedna z prvních věcí, o kterou se člověk začne zajímat. Na ENSTA mě moc nepotěšili. Od francouzských spolužáků i od učitelů se mi dostalo vysvětlení. ENSTA nemá vlastní kantýnu. Protože sousedí s Velitelstvím vzdušných sil francouzské armády, které kantýnu má, chodí k nim. Mají na to kartičku. Bez ní se do kantýny nikdo nedostane. A získat kartičku je obtížné i pro samotné studenty ENSTA, zpravidla to trvá tři neděle. Takže jsme dostali doporučení, kde se nachází která restaurace, čínské bistro nebo McDonald. A všechny jsme je vyzkoušeli. McDonald – menu za 5,50€, Brasserie – jídlo + pití 13€ (Escallopes - obalovaný řízek s těstovinami v zeleninovém dresinku – nezvyklá kombinace, ale chutná), číňan – menu 6,50€, obložená bageta v bageterii – 3,50€, sladké pečivo tamtéž – za 3€ se jím dá také zahnat hlad. Na požádání se mohu podělit i o umístění konkrétních restauračních zařízení, které jsem objevil.
Večeře jsem řešil nákupem v nedalekém supermarketu. Francouzská zvláštnost, nepotkal jsem moc supermarketů, ale o to víc takových menších samoobsluh. Ceny jsou v přepočtu víceméně srovnatelné s českými. Tedy jsou vyšší, ale ne o moc. Na rozdíl od restaurací.
Muzea, kultura
V pondělí odpoledne jsem měl volno. Chtěl jsem na Eiffelovku, ale počasí nepřálo, pršelo. Tak jsem chtěl do muzea. Ale ouha, spousta jich má v pondělí zavřeno. Takže jsem odpoledne strávil hledáním muzea v průvodci, které by mělo otevřeno. Večer jsem se pak rozhodl jet do Louvru, protože měl podle oficiálních podkladů mít otevřeno večer. Neměl, přišel jsem tam, když zavírali. Bacha na oficiální podklady, občas si vymýšlejí. Jenže mě se nechtělo jet zase domů (i když pařížské metro je vynikající, moc mě to v něm bavilo:-)). Tak jsem přešel řeku a šel se podívat na otevírací doby Musée d’Orsay. A pokračoval jsem dál, až jsem po hodině došel po nábřeží Seiny k Eiffelovce. Moc dobře si pamatuji na ten pocit u Seiny, kdy pršelo, já tam šel s deštníkem, nohy navlhlé, kolem málo lidí až žádní lidé. napravo ode mě byl Louvre, trochu víc vpředu Champs-Elysées, vlevo v dáli Eiffelovka. A já byl najednou součástí toho, o čem se obvykle jen s posvátnou úctou mluví. Že to je někde tam daleko, kam se obyčejný smrtelník nedostane, tam kde se lidi mají dobře. A já byl najednou tam, na místě, součástí všeho kolem.
Den 4 – úterý
Pařížská doprava
Celý den byla v plánu škola. Ovšem hned po ránu mám zážitek s hromadnou dopravou. Z hotelu to vypadalo blíž, když se pojede autobusem. Metrem by se muselo do města, tam přestoupit a zase zpátky na stejnou stranu, jen o kus dál. Zato autobus PC1, který jede po bulváru přímo, by tam měl být dřív. Jenže to by to musel být pražský autobus. Tenhle přijel po dvaceti minutách, ač měl jezdit každých pět. A přijel patřičně našlápnutý, prostě jsme se do něj už nevešli. Další autobus po deseti minutách totéž. Nakonec jsme to vzdali a šli pěšky. Trvalo nám to 35 minut. Přišel jsem pozdě. A francouzští spolužáci na mě koukali, jestli jsem se nezbláznil, chodit takovou dálku pěšky. Od jara už tenhle problém s autobusem mít studenti asi nebudou. Od půlky prosince 2006 by měla začít jezdit tramvajová linka T3, která jezdí stejně jako zmiňovaný autobus, ovšem po vlastním tramvajovém pásu. Během našeho pobytu ji mohutně testovali, jezdila jakoby naostro, jen bez lidí.
Jinak moje doporučení k dopravě – nezapomeňte si v Čechách fotku a kupte si Carte Orange. Jezdi na lístky může vyjít levněji (zvlášť když byste si měli nechat dělat fotku v automatu za 4€ jako jsem o tom přemýšlel já), ale nestojí to za to pořád na to myslet. O víkendu jsou zlevněné studentské celodenní jízdenky po 3€. (Carte Orange platí od pondělka do neděle) A bacha na revizory, jsou, kontrolujou a jsou nesmlouvaví. A jezdí i v nočních autobusech (viz. poslední den, jak jsem platil pokutu)
Večer na hotelu
Tenhle den jsem si už potřeboval odpočinout od cizích řečí. V plánu byl jazzový koncert. Ovšem kamarádi informátoři se vůbec neozvali. Tak jsme na pokoji s Hadem kecali, pili vínko a vyprávěli si vtipy.
Jazyk
Jel jsem na kurz ve francouzštině. Byla to dobrá volba, co se týče kurzu, tak jsem problémy s porozuměním neměl. Ač jinak bych se s revizorem v metru nepohádal. Jakmile začne Francouz tlachat po svém, tak se ztrácím. Přeci jen moje francouzština není tak OK. Ale když se chci domluvit, tak se domluvím. Musí i protistrana chtít. Asi proto se mi nejlépe povídalo se studenty, kteří nebyli původem z Francie – s Číňanem a Řekyní. Těm bylo rozumět nejlépe. Francouze jsme občas musel napomínat: „Hele, brzdi! Když nemluvíš pomalu, spisovně, zřetelně a nahlas, tak ti nerozumím.“ Jinak jsem velmi používal angličtinu. Tak spolubydlící byli Holanďan a Polák, kteří uměli francouzsky akorát „Bon jour“. Moje skromná rada – mluvte cizím jazykem, ale nestřídejte jich víc najednou. Nejhorší úplně ze všeho je přepínání z jednoho jazyka do druhého, zvlášť když těmi dvěma jsou francouzština a angličtina. Stojí to spoustu sil. Když už mluvíte anglicky, tak mluvte pořád anglicky i s Francouzem. Když si vaši anglicky mluvící kamarádi v restauraci objednávají jídlo, tak mluvte taky anglicky.
Den 5 – středa
Opět byla celý den škola. Bylo to lepší než včera, přijel jsem včas (metrem přes centrum). A taky jsem se rozpovídal francouzsky. Jestli nám s Máriou (spolužačka z Portugalska) včera komunikace vázla a museli jsme používat angličtinu, tak dnes jsme si při obědě docela dobře popovídali francouzsky. Během dne mi došly lístky na metro, tak kupuji dalších 10.
Večer jsem nikam nešel, dal jsem si pauzu na hotelu, napsal jsem pohledy a kus deníku. Taky jsem se koukal na televizi. Čekám, kdy se do Čech dostane podobná soutěž jako je ta, na kterou jsem se díval. Dvacet lidí, všichni mají před sebou krabice. Jeden hraje a žádá lidi, aby krabici otevřeli. Ten ji otevře, na víku zespoda je částka v eurech. Buď malá nebo velká, malé se musí odchytit, velké musí zůstat co nejdéle. Poslední zbývající sumu soutěžící vyhrává. Vypadá to banálně, ale je to docela dobrá zábava.
Den 6 – čtvrtek
Volné odpoledne, Eiffelovka, počasí
Dopoledne ve škole. Už to člověka skoro začíná unavovat. A odpoledne volné. Dal jsem si bagetu a vyrazil pěšky směrem k Eiffelovce. Cestou jsem náhodou potkal radnici patnáctého okrsku. Zbožňuju tyhle překvapení, kdy se člověk ocitne najednou na neznámém náměstí a něco hezkého najde. Jinak počasí nic moc. Drobný nebo b´větší déšť, chodil jsem s deštníkem. Na Eiffelovce jsem se v druhém patře rozmýšlel, jestli jet až nahoru. Nakonec jsem udělal dobře. Nahoře je krytá místnost, takže se můžete dívat po okolí, aniž by na vás foukalo. A nad ní je otevřená vyhlídková plošina. Nahoře déšť ustal a docela byl i hezký výhled. Vrcholek Eiffelovky je fakt vysoko. Dokonce tak vysoko, že Sacre Couer, normálně pěkná dominanta na vršku, najednou splývá s baráky v pozadí.
Pak jsem taky zkoušel najít muzeum Malého prince u stanice metra Denfert-Rochereau. Našel jsem, ale nestojí to za nic.
Pár řádků k počasí. Stálo za houby. První víkend to šlo, ale pak celý týden pršelo, někdy docela pořádně. Přinejmenším bylo zataženo. Takže jedna z věcí, které jsem velmi užil, byl deštník.
Forum, letecké školy ve Francii
Večer bylo v plánu Forum. Přirovnal bych to k našemu Veletrhu pracovních příležitostí. Jenže mnohem skromnější. Firem, které se prezentovaly, přednášely a lákaly duše, bylo jen 10. A ani já, letecký inženýr, ani holky z chemárny si nevybraly ani jedinou, která by byla jejich oboru příbuzná. Největším zážitkem tak zůstává bufet na úplném konci, bagety byly luxusní. Jen je mohli servírovat hned na začátku.
Taky jsem se snažil zjistit od zástupců PariTechu – sdružení pařížských škol, jestli se někde učí něco jako konstrukce letadel. Koukali na mě dost zaraženě, že to spíš SupAero v Toulouse. Je to zarážející, ale ve Francii je nejspíš stejný počet škol, kde se vyučuje letecká technika, jako v Praze.
Den 7 – pátek
Celý den zase ve škole. Odpoledne pak takový ten pochybný konec kurzu, o kterém jsem už psal. Ještě jsem stihl od spolužáků dostat maily, abychom zůstali v kontaktu a vyrazil jsem do města.
Louvre
Na páteční večer jsem si totiž naplánoval Louvre. A jak jsem následně zjistil, nebyl jsem ze studentů ATHENS sám. V pátek večer je totiž Louvre pro mladší 26 let zdarma. Louvre je obrovský. První, na co jsem se musel jít podívat, byla MonaLisa. Není malá, jak se říká, normální obraz 50x70cm. Pravda, je sama na obrovské stěně, takže to ji opticky zmenšuje. Druhý tahák byla Venuše milétská. Taky hezké. Dál jsem už jenom obcházel obrazy. Italské mistry, německé mistry, flanderské mistry a francouzské mistry. Viděl jsem toho spoustu a dost jsem se unavil a to jsem prošel tak pětinu Louvru. On je fakt gigantický. Člověk si musí vybírat, co chce vidět. Co se týče maleb – jsou tu spíš starší malby. Pokud vás zajímají modernější, řekněme 20.století, tak ty hledejte spíš v Musée d’Orsay.
Pěknou věc jsem objevil na úplném odchodu. V přízemí jsou vykopávky starého Louvru, je v nich i model Louvru, jak vypadal jako středověká pevnost. mě to překvapilo a potěšilo.
Závěrečná párty
A z Louvru jsem se přesunul na parník, kde probíhala závěrečná party. Teda parník, ale stál jen u břehu, neplul po vodě, hudba byla hlasitá a nedalo se na ni tancovat. Nápoje 2dcl za 3€ levnější než v běžném podniku, ale nedá se tím moc opít. Takže nejlepší je asi odebrat se na horní palubu, pokud zrovna neleje jako z konve, a kecat s kamarády. Výborně jsem si popovídal se Zbyškovo (spolubydlící z Polska) francouzskou kamarádkou Marií.
Cesta na hotel aneb placení pokut
Noční autobusy fungují docela dobře. Stačí na ně obyčejný lístek. Když jsem nastupoval, tak jsem zrovna neměl žádný po ruce, i jal jsem se ho hledat. To mi Marie důsledně zakázala. Prý jedu v nočním autobusu, tak nemám blbnout a mám zapomenout na štípání lístku. Určitě ne. Tak jsem se nechal ukecat od starousedlice, která to přeci musí znát lépe než já. Ouvej. Byla noc z pátku na sobotu, tři hodiny ráno. Na centrální zastávce čekalo osm revizorů, každý s nepřehlédnutelnou revizorskou páskou na ruce, každý druhý obušek za opaskem. Při příjezdu autobusu se postavili před dveře tak, že nikdo neměl šanci utéci ven, a probrali celý autobus. Ani já jsem neunikl. Takže 35€ pokuta za jízdu na černo. Měl jsem svým způsobem štěstí, že se Marie cítila zodpovědná za můj stav a drtivou většinu pokuty zatáhla za mě.
Den 8 – sobota, odjezd
Po noční party je třeba se vyspat. Ale v deset už jsem odcházel z hotelu s batohem na zádech. Sbalený a připravený k odjezdu. Protože mi letadlo letělo až odpoledne, zajel jsem se podívat na Montmartre a na Sacre Coeur. Od kostela se mi nechtělo jít stejnou cestou zpátky, tak jsem se promotával postraními uličkami. A vylezl jsem někde úplně jinde, než jsem chtěl. Naštěstí jsem se rychle našel. A šel jsem se podívat na Moulin Rouge. Tedy slyšel jsem, že Montmartre je vykřičená čtvrť, ale to co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Ulice, která má vedle sebe obchody v následujícím pořadí: sexshop, videopůjčovna porna, kabaret, muzeum erotiky, sexshop, kabaret… a tak to jde dál. Vykřičená čtvrť je slabé slovo. Použil bych spíš vyřvaná čtvrť.
Cestou na letiště jsem se ještě musel svézt linkou metra č.14, která je automatizovaná. Prostě jezdí bez řidiče a vy se zepředu můžete koukat do tunelu. Zvláštní pocit, ale ne nijak strašidelný.
Let zpátky byl už známou procedurou. Impozantní start, nudný let a šťastné noční přistání v Praze. Ještě se musím pochválit ČSA. Alespoň co se týče svačiny v letadle, nedá se to vůbec srovnat. AirFrance – decka Tonicu + pidipytlíček crackerů. ČSA – mistička se sýrem, salámem a bylinkovým máslem, dvě houstičky k tomu, třetinka pivka a na závěr kafíčko s dezertem.
Jednoho takové cestování a sbližování kultur unaví. Takže jsem pak byl docela rád doma v Čechách, v Praze.
.Frederico Juarana, listopad 2006
